San Hillesh (Město)

First topic message reminder :

Úkryt

S nelibostí jsem se díval na to, jak si prozkoumává rány a čekal co se bude dít. Věděl jsem, že i kdyby opravdu potřeboval o nic by si neřekl, protože jsem byl v tuhle chvíli mimo hru. A jak to bude jindy těžko říct. Vzhledem k tomu, že se začal zvedat, chtěl odejít a já to na jednu stranu chápal.. jenže jsem nechtěl být sám.
Nejprve jsem mu chtěl říct, že nic vědět nepotřebuju ale nakonec jsem se zeptal. "Jak to bude až se uzdravím? Budu muset jít nebo tu budu moct zůstat?" Těžko říct, co jsem sám chtěl. Rád bych zůstal ale na druhou stranu by to pro mě nebylo moc bezpečné. Heh, jako kdybych se tím řídil že. Stočil jsem svůj pohled na nově obvázané zápěstí a povzdechl si. Pokud tu zůstanu, budu vědomě riskovat život protože budu mít nutkání jim pomáhat, pokud jim někdo ublíží. Ale otázkou bylo, jestli je venku bezpečněji než tady. Pokud žili monstra v tomhle městě budou určitě i v jiném. Vlastně spíš v každém. A i lidé dokáží nehezky zranit, to jsem si ověřil moc dobře. Střelil jsem pohledem zpět na Seba a čekal, jak odpoví.

Město -> Slepá ulička

Pomalou, kolíbavou chůzí jsem se procházel po městě. Těžko říct proč, prostě jsem se chtěl projít. Bloudil jsem ulicemi, které byli i v tuhle chvíli poměrně živé. Nezamlouvalo se mi to a tak jsem se stočil cestou, kde lidé nebyli. Klidně jsem si to šel, rozhlížel se kolem a přemýšlel. Mé myšlenky se nejvíce točili kolem Siriah a toho, jak minule ten její bratránek dělal, jako kdybych ji měl zabít. Jen jsem na to pomyslel cítil jsem vztek. Zhluboka jsem se nadechl a pak vydechl. Ve vzduchu jsem cítil lidský pach..jak jinak, že? Jsem ve městě, lidi jsou tu všude. Ale tenhle pach byl něčím jiný. Byl mi..známý. Olízl jsem si rty a okamžik přemýšlel, co si o tom myslet. Nakonec jsem to ale nechal být a pomalu jsem šel dál svojí cestou. Tohle rozhodnutí se změnilo v moment, kdy jsem uslyšel dívčí křik. Ztuhl jsem a okamžik naslouchal, než jsem se vzpamatoval. Bylo to zoufalé, vyděšené. Přišlo mi, jako kdyby osoba která křičela naprosto ztratila veškerou kontrolu tím, jak ji obešla hrůza a strach. Vyběhl jsem. Ulicemi jsem pobíhal opravdu rychle, pomalu jsem se dostával až ke zdroji. Když jsem se dostal na místo, viděl jsem muže, který táhl drobné děvčátko k dodávce. V tu chvíli jako by mě někdo přepnul. Měl jsem pocit, že mi na čele minimálně naběhla žíla. Děvčátko bylo drobounké, vyděšené a nemělo proti muži co jej táhl žádnou šanci. Muž však neměl žádnou šanci proti mě. Co mě frustrovalo ještě o trochu více byl fakt, že právě tohle děvče mělo ten známý pach, který se kolem mne vznášel už nějakou tu chvíli.
"Okamžitě ji pusť!" Okřikl jsem muže za chůze. Nezastavoval jsem dokud jsem nestál před nimi. Bylo mi jedno, jestli mi dá ránu nebo mě bodne. Ale tu dívku odtud neodtáhne. Chytil jsem zápěstí ruky, kterým držel holčičku a silně jej stiskl. Pomalu jsem zesiloval. "Řekl jsem..Pusť ji!" Zavrčel jsem ně muže výhružně a čekal co mi ten úchyl řekne.

Slepá ulička

Ať už se snažila jakkoliv, proti muži nezmohla nic. Házela sebou, kopala, bouchala ho svými malinkými pěstičkami schovanými v dlouhých rukávech mikiny. Marně. Jestli na ni mluví, nic neregistrovala. Vážně nechtěla být unešená nějakým cizím mužem, který má s ní nějaké nekalé plány. O tohle opravdu nestojí. Raději by byla naprosto sama, ale muž ji nenechá jen tak odejít. Všechno se v ní svíralo a záchvat rozhodně nepolevoval. “Stejně tě nepustím ty malá couro..“ zavrčel a stiskl ji pevněji. Neměl z ní fakt trpělivost. Cítí, jakoby ji srdce měla puknout a že tohle nezvládne. Myšlenky se jí vrací k sebevraždě. Nestojí o život.. O tenhle odporný život, který je pro ni spíše prokletím. Nic hezkého neprožívala. Jakmile se její naděje na volný život vrátily na nulu, ozval se dost povědomý hlas. Ano, nezaregistrovala ho, dokud nepromluvil, ale nedokázala ho prvně vůbec rozeznat. Přes slzy, které se jí hrnou do očí, viděla naprosto rozmazaně. “Ta je moje, jdi si najít jinou, hajzle!!“ křikl na něj muž a táhl ji dál. Přivlastnil si ji jako majetek. Zachází s ní jako s hadrou. Samozřejmě, že mu chtěl ublížit a odjet, ale chytil ho. Vůbec se mu to nelíbilo, ale stisk ho začínal bolet. Dívku pustil tvrdě na zem a trhl rukou, kterou mu držel. “Nevidíme se naposled.. hajzle.“ zavrčel, než nastoupil do dodávky a odjel pryč. Dívka ležela břichem blíže k zemi a dost se celá třásla. Kapuci měla na hlavě a jemně se nadzvedla ručkama. Je z toho tak moc v šoku, že se krom třesu ani nehne, což se může změnit každým okamžikem. Bála se zvednout pohled k muži, který ji vlastně zachránil, což si její nebohé myšlení nepřipouští. Nakonec jí došlo, odkud hlas poznala a pomalu zvedla k němu pohled. “Ga... be..“ vysoukala ze sebe tichým, ale chraplavým hlasem, neboť pořádně nepromluvila i týden v kuse, či déle. Srdce se jí rozbušilo rychleji, než se vyškrábala na nohy a rozutekla se pryč. Neuvědomila si, že ji vypadla její jediná fotka svých bratrů.. Neví, že tohle není Gabem, že je to Sebastien. On ji neublížil.. Už je tak dost udýchaná, ale nezastavuje. To, že běží směrem do vozovky, ji nezajímalo.

Slepá ulička

Poté co řekl můj stisk jenom zesílil a ozvalo se hrdelní zavrčení. Tohle neměl dělat. Tohle ne. Měl se sbalit a zmizet. Už jsem chtěl muže přetáhnout po hlavě klidně výfukem jeho auta, když děvče konečně pustil. To zůstalo ležet na zemi a chvělo se. Slova toho muže mě jenom utvrdila v tom, že pokud ho někdy uvidím, neodejde živý. Případně ho připravím o náčiní a nechám ho aby to přede mnou sežral. "Modli se, aby to bylo naposledy." Promluvil jsem ledově klidným hlasem a udělal krok proti němu. Muž odjel. Měl jediné štěstí.
Na hlavě jsem měl kapuci, ale ani ta nezadržela to, co děvče řeklo. Zaraženě jsem se na ni otočil a olízl si rty. Co se sakra děje? Byla mi povědomá pachem a teď? Jméno mého bratra? Zavrtěl jsem hlavou. Náhoda. Nic jiného než náhoda.
Dívka se najednou zvedla a utíkala. Asi bych ji i nechal, kdyby jí z kapsy nevypadla fotka. Chvíli jsem váhal a nakonec jsem ji zvedl. Fotku jsem jen přejel pohledem a šel jsem za ní. V ten okamžik jsem ztuhl a na fotku se podíval znovu. Zůstal jsem vyjeveně civět a ukazovákem pravé ruky přejížděl po tvářích na fotce. Tu fotku jsem moc dobře znal. Já a Gabe. Vyjeveně jsem to sledoval a pak jsem se za dívkou bezhlavě rozeběhl. Netušil jsem kdo to děvče je. Ale věděl jsem, že zná Gabea. A že mě za ním možná nasměruje. Plus jsem si myslel, že se o mě Gabe mohl zmínit. "Počkej!! Znáš Gabriela?!" Volal jsem za ní a běžel tak rychle, jak jsem mohl. Nehledě na náskok který měla a na to, že bykla ve spleti uliček, rychle jsem ji našel a dohnal.

Dům
Ještě nějakou chvíli po tom, co sebou trhla cítil, že není úplně klidná, což se nakonec změnilo. Sklopil k ní pohled a pousmál se. Jen ji pozoroval, přičemž přemýšlel, kde by byl asi teď, kdyby jej tenkrát nepřejela autem. No, s největší pravděpodobností by se buď houpal na stromě nebo by ležel několik metrů zakopaný pod zemí. Samozřejmě ji nechtěl hned zpříma vrhnout mezi lidi. Dlouze se nadechl a překvapivě se udržel, aby neprotočil očima ve chvíli, kdy jej opět objala. Pohladil ji tedy po zádech, než si povzdechl a sklonil se k ní. "No jo, ale takhle nikdy neodejdeme." Zazubil se a byť neochotně, se od ní odtáhl. Nejspíše ji k tomu bude muset dohnat jinak, neb to vypadalo, že stejně nemá v plánu to, že by se v blízké době šla převléknout. Ale on na ní počká.. pokud to tedy nebude proložené dalšími objetími. Tedy, ne že by jí u sebe neměl rád, ale chtěl vypadnout, než si bratr rozmyslí svou procházku a bude se chtít vrátit.

Dům

Tenhle dům byl pro ni.. tak velký. Nebyla na luxus zvyklá. Nikdy ho k životu nepotřebovala. Být takřka v neznámém prostředí je taky pro ni opravdu zvláštní.. Nezvyklé.. Potřebovala jen čas, co je taky pochopitelné.. Jemně jeho ruku stiskla a nechala se vést. Rozhodně bude poslušná, i když je těžké se kontrolovat, ale věří, že s Fabim všechno zvládne. Jeho ložnici si prohlédla pořádně, neb předtím, kdy tu byla.. Měla myšlenky samozřejmě jinde. Jakmile promluvil, koukala mu do očí. "dobře, stejně toho moc nemám.." zaculila se mile a jemně jej pohladila po tváři. "Neboj, nikam neuteču." ujišťuje ho klidně a jen sleduje, jak odchází.. Samozřejmě jej moc nechce pustit, ale.. Aby si sama přiznala, hlad má. Pokud se nehne z domu, je si jistá, že nikomu neublíží, což je jen dobře. Nechce mu přitěžovat. Pomalu si začala vybalovat své oblečení do volného místa ve skříni. Bylo ji jedno, že nemá tak srahé věci, jako Fabi.

Dům -> Město -> Dům

Jen jsem se na ni usmál a pak jsem se vypařil. Vyšel jsem z místnosti, dole jsem se obul a znovu jsem si vzal kabát. Pár minut na to už jsem šel po ulici a vybíral si oběť. Nějakou chvíli to trvalo, každopádně nakonec jsem si řekl, že přenášet jí člověka s tím, že chci aby přežil první krmení mladé upírky..to by asi nevyšlo. Nakonec jsem se uchýlil ke koupení prasečí krve. Bude to na první krmení mnohem lepší. Mohl bych sehnat krevní konzervy, ale přišlo mi to trochu..zvláštní. Raději jsem tedy šel sehnat prasečí.
Konečně jsem našel řeznictví, kde jsem se zeptal, kolik mohu mít. Pět litrů se mi zdálo dost. Co mě překvapilo bylo to, že mi to dal v petláhvích. Každopádně jsem zaplatil a vyšel ven. Podezíravě jsem to sledoval, dokonce jsem i ochutnal. Ale byla to normální krev, nic špatného na ní nebylo.
Přibližně po hodině jsem už byl zase doma. Vešel jsem a sháněl se po Lotty.

Ulička

I když ji zachránil, obavy z toho, že se jí něco stane, z ní nevymizely. On ji přeci opustil, no ne?? Nechal ji napospas rodičům, kteří ji nenáviděli.. dávali jí to každý den vyžrat. Nedokáže důvěřovat nikomu. Ani bratrovi. Tímto si její ztracenou důvěru nezíská. Hlasitě vydechovala, neb byla dost zadýchaná. Běžela rychle, což ji taky více vyčerpávalo. Srdce ji bilo jako splašený kůň a stěží se držela na nohou, natož aby běžela. Ví, že tohle dlouho nezvládne. Prvně si myslela, že za ni neběží a nechají ji konečně všichni na pokoji, ale zmýlila se. Neuniklo ji, že běží za ní, neb kroky navíc se přeslechnout nedaly.. Otřásla se, ale zarazily ji jeho slova, což zapříčinilo její pád. Zakopla o svou vlastní nohu a rozplácla se na zemi. Tichounce si zakňučela, ale více toho nedává znát. Nikdy nedávala najevo emoce, ale.. teď slzy byly zapříčiněné záchvatem, který přeci jen pomalu odstupoval. Spíše v ní převládá její část, která chce být od lidí co nejdál a konečně všechno ukončit. Zatím mu nebyla schopná odpovědět, neb popadala dech. Pomalu se škrábala na nohy, ale kolena i lokty ji štípaly. Chvěla se stále a nebyla schopná jediného slova..

Úkryt

Tohle všechno bylo špatný a zvláštní. Tvrdil že jsem nic neudělal ale jeho chování mi říkalo opak. Proč já? Propletl jsem si prsty a raději se na něj nedíval. Řekl že se nemusím omlouvat, že jsem nic neprovedl ale že neví co dělat. Jak to myslel?
A pak mě to z ničeho nic napadlo. A aniž bych nad tím přemýšlel, řekl jsem to. "Je to tím že jsem člověk? Že jsem dítě?" Bylo to ošklivý, tedy alespoň mě to tak přišlo. Podíval jsem se na něj, a tentokrát jsem hlavu nesklopil. Chtěl jsem vidět, jak se bude tvářit až mi odpoví. Často je toho v očích vidět víc, než člověk řekne.
Někde hluboko v podvědomí jsem věděl, že mé chování není vhodný a že bych měl být rád za to, co pro mě udělal.. jenže já chtěl odpovědi. Potřeboval jsem je, abych měl jistotu.

Jeho chování mě znervózňovalo. Nejistě jsem přešlápl a ošil se. Nechápal jsem o co jde. Netušil jsem jak se zachovat.
Pak promluvil a já na něho jen zamýšleně koukal. "...možná to je ono.." Zamumlal jsem a pokrčil rameny, pak se poškrábal na temeni než ze mě vypadla další věta. "..prostě nevím jak s tebou mluvit. Chováš se jinak než lidi co znám..trochu mě to znervözňuje." Přiznal jsem nakonec barvu, přičemž jsem upřeně sledoval strop. Nakonec jsem si povzdechl a podíval se na něho. "Myslím, že se to správí časem." Pousmál jsem se nakonec nejistě a pohled nechával na něm. "Mimo to..trochu mě děsí, že jsem se přestal ovládat a pokousal tě.." Dodal jsem s výčitky v hlase pohlédl opět stranou.

Pronásledování trvalo už jen pár minut, počemž jsem za ní zavolal onu větu s dotazem na mého bratra. Zdálo se mi jakoby ji ta slova vyděsila. Jakmile jsem to totiž řekl, zakopla o vlastní nohu a spadla na zem. Kdybych neměl o tolik rychlejší vnímání, pravděpodobně bych na ni šlápl. Takhle jsem měl možnost ji tak tak přeskočit. Každopádně jsem teď dřepěl před ní a sledoval jak se zvedá. Moje vlčí stránka mi hlásila, jak moc se holčička bojí.
Kousl jsem se do tváře, měl bych jí dát chvíli pokoj? "Znáš Gabriela??" Naléhal jsem na ni dál. Musel jsem vědět, jestli je někde tady, chtěl jsem ho vidět!!
Mezitím co se zvedala jsem k ní natáhl ruku, abych jí pomohl na nohy.

Dům

Rozhodně nebyla typ člověka, co by hned začal krámovat v jeho bytě, jen co majitel vytáhne paty z bytu. V klidu si vybalovala a snažila se zahnat myšlenky na vše, ck se za poslední čas stalo. I přes to, jak se k ní otec zachoval, ji mrzelo, že umřel, ale.. Brečet se ji nechtělo. Kdyby ji měli rádi, chtěla by se s ním rozloučit na pohřbu, ale ono nic. Zase jí to tolik netrápilo.. Po delší chvíli měla vybaleno. Doufá, že mu nebude vadit, když si dá sprchu. Zaplula do koupelny, kde se celá umyla a neví, jak dlouho tam byla. Možná je to holá drzost, ale jakmile vylezla, propůjčila si jeho župan, který si uvázala a na hlavu dala ručník. Ano, župan ji byl velký, ale cítila z něj jeho vůni, která ji uklidňuje. Pomalu vyjde ven z koupelny a uslyšela něčí kroky. Bylo ji jasné, že se konečně vrátil. S úsměvem se usadila na jeho postel a v klidu na něj vyčkávala.

Ulička

Jen díky malé nepozornosti a rozhození, si málem rozbila pusu, kdyby správně nedopadla. I tak se natloukla, ale tím se nezabývá.. Pohmožděnin na těle i na obličeji měla dost. Další se v nich alespoň ztratí.. Nechápe to. Stále si jeho slova přehrává v paměti. Kdyby to byl Gabe.. Poznal by ji a.. Rozhodně by se neptal sám na sebe. To pak znamená.. Přejel ji mráz po zádech. Je to opravdu Sebastien?? Bráška, kterého nikdy nepoznala?? Otřásla se, neb začíná být opravdu promrzlá až na post. Je dost chladno a ona tu lítá jen v mikině, která profukuje. Ano, maličká se bála opravdu dost a ve své malinké hlavince má naprostý chaos. Pomalu si sedla na zem a pohlédla mu do očí, i když se celá chvěla a třásla. Jeho ruku nepřijala, ale.. Už aspoň nechtěla utéct.. “Seba….stiene…“ zamumlala tichounce chvějícím se hlasem. “brá..ško…“ sklopila pohled a natiskla se do klubíčka. Tvář schovala do klína. Více toho neřekla. Co když ji.. Taky opustí?? Bojí se toho. Cítí se tak hrozně.. Sama. Od doby, co ji Gabe opustil, se cítí sama..

Úkryt

Nebyl jsem si moc jistý, jestli jeho odpovědi chci vůbec slyšet, protože by to mohlo změnit všechno. Odpovědi jsem sice chtěl ale to co řekl, jsem tak trochu nečekal. Sklopil jsem hlavu a zavřel oči. Tohle byl ten největší problém. Byl jsem dítětem a oni museli být opravdu opatrní v čemkoliv co dělali.. ale já to nechápal. Tedy, něco ano ale prostě mi nedocházelo, jak velké nebezpečí jim venku hrozí. A pokud se nedokážu chovat jako dospělý, což se opravdu nestane, asi bude brzy po mě. Seb nebyl zvyklý na dítě a teď mě musel ještě chránit.. tohle nemělo budoucnost. Možná bych se měl sebrat a odejít, pro jejich bezpečí.
Pak řekl něco, čím mě opravdu překvapil. Jenže to nebyla jeho vina. To já mu vnucoval svou krev, to já si za to můžu. "Nemůžeš za to, že se to stalo. Neměl jsem tě nutit.. navíc nic mi není. Jen jsem byl unavený, tak to na mě mělo větší dopad..."

Dům

Rozhodně jej nehodlá zatěžovat takovou maličkostí, která brzy přejde. Už tak měl dost starostí vůči ní. Musí začít pomalu, aby i příchod do práce nebyl pro ni tak.. stresující. To by pro dítě dobré nebylo. Rozhodně o něj přijít nechce a udělá pro to všechno. Proto doufá, že mu to nevadí. Nedělá to proto, aby s Mitzym byla co nejmíň, ale.. aby mu nebyla celý den na krku a někam se konečně začlenila. Být celý den zavřená takřka v jedné místnosti taky začínalo být až.. šílené. Nehodlá si stěžovat, neb Mitzy se o ni stará opravdu dobře. Tam moc ráda by byla v jeho blízkosti, ale odtáhl se. Díky tomu se ozval tichý povzdech. “No dobře. Jdu se převléknout.“ zamumlala ne zrovna moc nadšeně a ruce z něj pustila, které nechala podél těla. Nebyla by to ona, kdyby si na sebe nevzala dlouhý rukáv. Oblékla se celkem nalehko, i když venku je chladno. Její výhodou je, že může nosit, co jen chce, nehledě na počasí. Jakmile byla převlečená, zastavila se kousek od něj. “Můžeme jít.“ oznámila a pousmála.

Dům - Ulice
Nakonec přeci jen očima protočil. Sám si na tričko pak natáhl pouze mikinu, neb mu v poslední době bylo dost teplo a podle toho, co stál u okna.. je venku sice chladno, ale přežije to, když se bude hýbat. Sic na ní v jiných ohledech nechtěl tlačit, ale spíše v tuto chvíli zbaběle utíkal před rozhovorem s bratrem, kterému se zatím chtěl vyhnout. Ve chvíli kdy se Nina vrátila, ji přejel poněkud zamyšleným pohledem. Nic dalšího už neřekl, a když mu bylo sděleno, že můžou jít, široce se usmál a vzal ji za ruku. Jakmile vyšli ven, zamkl dveře, aby se bratr dovnitř opravdu nedostal. "Víš, že pokud mě zavřou za týrání, zůstaneš tady s Mortimerem sama?" Sklonil se k ní ve chvíli, kdy ji pomalu vedl ulicí pryč od domu. Samozřejmě, že to nemyslel vážně. Se svým bratrem by ji zde samotnou nenechal.

Dům

Tiše otevřela od pokoje dveře, které za sebou stejným způsobem zavřela. Rozhodla se mu nechodit na oči.. aspoň ne prozatím.. Zřejmě to tak bude jen lepší. Proto se jako myška proplížila do koupelny, kde za sebou zavřela a zamkla. Pomalu a hlavně opatrně se vysvlékla, krom spodního prádla, stejně jako sundala obvazy, i když ji rány dost bolely. Nevypadaly hezky, ale.. Nechala to být, i když jí je mdlo. Zavrtěla hlavou, aby zahnala černé šmouhy a zaplula do sprchového koutu. Pustila si chladnou vodu, která sic nebyla příjemná, ale snad se díky tomu vzpamatuje.. Sesunula se podél zdi opatrně, přičemž voda ji dopadala na hlavu. Byla ji zima, ale ví, že tohle jí nepomáhá. Nakonec zavřela oči a myšlenky nechala volně proudit a okolí pomalu přestala vnímat okolí. Zavřela pomalu oči.

Dům/Ulice

I kdyby měl problém s tím, co má na sobě, ohradila by se, jak lehce je oblečen on. Rozdíl mezi nimi byl však ten, že i kdyby vyšla nahá, zima ji nebude, kdežto jemu ano. Nebyla spokojená s jeho oděvem, ale.. tentokrát to přešla a nechala si názor pro sebe. Ruku jemně stiskla a kráčela po jeho boku. Jakmile vyšli ven, nadechla se čerstvého vzduchu a pohlédla na něj ve chvíli, kdy promluvil. "Ale no tak. Nedala bych tě, popřípadě půjdu s tebou." Malinko a hlavně nenápadně na něj vyplázla jazyk. Kdyby ji někdo bral Mitzyho, zřejmě by její slabá psychika způsobila hysterický záchvat, který by nebyl úmyslný. Bez něj si jednoduše nedokáže představit život. Za tohle opravdu nemohla a bez něj by nevydržela. Samozřejmě se tohle snažila zlehčovat a netrápit se tím. Nebyl k tomu jediný důvod.

Dům
Nějakou chvíli ještě čekal opřený o stěnu. Spíše proto, aby nabyl ztracené jistoty, neb se mu obraz občas ztrácel v mlze. Avšak místo toho, aby se tím nějak zvláště zabýval, byl spíše rozmrzelý. Povzdechl si a výrazně sebou trhl, když se v koupelně pustila voda. To jej donutilo začít přemýšlet o tom, co jí řekl. Popravdě, došlo mu až pozdě, že tohle měl jako všechno ostatní přejít a raději držet hubu. Každopádně už se to nedalo vzít zpátky. Další úlek přišel během několika chvil, kdy se ozvalo zaklepání na dveře. Zhluboka se tedy nadechl a došel otevřít. Nijak se přitom nezarazil a člověka v obleku pustil dovnitř. "Tak.. těší mě pane, Larsene. Pojďte, podepíšeme tu smlouvu." Zavedl jej tedy do kuchyně a sedl si naproti němu ke stolu, přičemž bedlivě poslouchal vše, co mu o pozemku říkal.

Ulice
Toho, že na něj vyplázla jazyk si nevšiml, a i kdyby náhodou ano, neudělal by jí s největší pravděpodobností nic. "Vážně?" Zazubil se a vedl ji po ulici stále blíže k centru města, i když to nebyl jeho hlavní cíl. Jenže.. nedalo se tam v podstatě dostat jinak, než projít okolo. Sem tam se také rozhlédl kolem. Přemýšlel dokonce i nad tím, kde v tuto chvíli může být jeho bratr. Napadl jej dokonce i bar, což bylo dost možné, neb opravdu hodně pil. Naštěstí s tím začal v době, kdy byl Farr s cirkusem a nemohl tomu nijak zabránit. Bratra se totiž jakožto mladší, snažil vychovávat, než nad ním nakonec úplně zlomil hůl a přestal se o něj starat, když mu drze odcizil holku.

Ulička

Když se na mě děvčátko otočilo, viděl jsem obličej posetý modřinami a drobnými rankami. Trochu mě to překvapilo, ale nic jsem neřekl. Jen jsem na ni dál upřeně zíral a čekal kdy mi řekne něco k mému bratrovi. Nechápal jsem proč nemluví, proč to protahovala?? Přišlo mi to jako věčnost, než konečně promluvila. Její slova mi však nechala vyjet husinu po celém těle. Ztrnule jsem se na ni díval a mlčel jsem. V duchu jsem přemýšlel, jak dlouho jsem pryč z domu a jestli je to možné. Polkl jsem a semkl jsem čelisti, které se mi při tom šoku povolily. "C..cože?" Vykoktal jsem ze sebe, mezitím co jsem stahoval ruku zpět k pasu a zvedal jsem se. V druhé ruce jsem držel fotku která jí vypadla a pak jsem k ní onu ruku natáhl a přitom ji sledoval. "..kolik ti je?" Zeptal jsem se jí nechápavě. Šok na mě byl opravdu dobře znát.