San Hillesh (Město)

First topic message reminder :

Město

Trhaně se nadechla a pomalu se ji začalo vše černat. Bránila se tomu. Nemohla tu omdlít. byla by akorát napospas nějakým úchylům či bezdomovcům. S tímto však dlouho nedokázala bojovat. Víčka se ji zavřela a jak už dopadla jí bylo jedno. Neví, zda spadla z lavičky, či jen padla na lavičku. Mohla doufat jen v to, že přežije noc. Stejně neměla kam jít, ani co dělat a v žádnou pomoc nedoufala. Její tělo mohlo být ledové, ale zima ji nebyla. Probudit se nedokázala, ani nereagovala na nějaký hluk okolo ní. Sic není bezdomovcem, ale trochu tak i vypadala.

Park

Zamyslela se nad onou nabídkou. "Ano.. samozřejmě bych chtěla, ale.. cítila bych se líp, kdyby mě pak měla na starosti doktorka, než doktor.." Odpověděla tiše, ale pohled stále směřoval do země. Takto už nedojde k dalším špatným stavům.. snad. "Ale.. hádám, že si asi dlouho počkám.." Dodala. Chvíli se zamyslela, než zaslechla vrčení. Nahmatala jeho ručku, aby jej uklidnila, i když.. nevěděla, o co jde.. "Jen klid.." Šeptla.

Náměstí
V její mysli se vířil obraz malé holčičky s bělostnými vlasy, tahala svého otce ke kleci se lvi a chtěla mu něco hrozně ukázat, jenže zakopla a tím donutila klidného lva vstát a zařvat. V ten den jí musel otec celý den nést za krkem a utěšovat jí, že tu pro ní vždy bude. Lži, které si nemohl dodržet. Jen kvůli mému špatnému nápadu, že sem chtěla jezdit přes les. Co teď nám všem zbylo? Vy jste prachem a postavami v mých nočních můrách a já sem slepec odkázaný na ostatní. Osud mi vše vzal a kvůli tomu teď nemohu být šťastná. Konečně se ukázala moje další rodina, po těch letech co si mysleli, že nežiji mne Kuro našel a pak mne našel i Lloyd, ale mám si náhle vybrat mezi láskou a rodinou náručí. Nikdy sem nebyla sobecká a říct, že si beru obě varianty by bylo špatné... raději se rozhodnu pro lásku, protože z ní může vzejít rodina. Sic jí bodalo u srdce se rozhodla. Mohla poslat Lloyda domů hned, jak by přišla do svého bytu, jenže něco jí v tom bránilo. Nedokázala nic říct, byla lapená v síti vzpomínek na své Vánoce, rodinné večery a čtení knížek s mamkou. Měla hodně talentů, které teď nemohla využít možná je již nikdy nemohla využít. Jediné co vnímala bylo to, že k ní někdo šel. Kdyby se mohla zbavit svého prokletí za jedinou věc byl by to hlas, který jí ještě zbýval. "Klidně si na ten lov jdi, stejně musím ještě Lloyda poslat pryč." Zamumlala, když zjistila že je v něčím náručí. Slyšela hlas Seba, svého Seba, nebo snad se mýlila? "Když sem se tak vracela ve vzpomínkách tak sem se rozhodla, že raději budu s tebou než s Garmadony... sice jsou mojí rodinou pokrevní rodinou, ale ani jeden z nich by ti neseděl. Lepší zažívat Eros než Philii s rodinou." Její hlas se jí třásl, bylo vidět že je slabá jak okvětní lístek růže ve znaku rodiny Garmadonů. "Neměla sem vás takhle sledovat. Moje slepota je překážkou pro mnoho činností, měla sem raději zůstat doma na zadku jako vždy. Zamumlala spíše pro sebe a stáhla ruku v pěst. Adoptivní matka měla pravdu, vždy měla pravdu. Svůj sen si nesplním ani za milion let.

Náměstí
Dívka ji vytrvale ignorovala. Sarah nevěděla, co jí na ni vadilo, to že Seba proměnila? Možná. Vstala tedy a ustoupila krok bokem, jako by snad nebyla už takhle bokem dost. Úsměv se jí z tváře na moment vytratil, ale opět se vrátil. Kývla hlavou a usmála se na Sebastiena, který dívku zvedl do náruče. "Není nejmenší problém, myslím že by byla radši s tebou, tak já ti seženu nějakou krev. Jen mi řekni v které kapse máš tu flašku, ve dlaních ti tu krev nepřinesu."
Sama se zároveň nakrmí, a nebude to trvat nijak dlouho, musí se vrátit rychle, aby Sebovi neruplo. Ačkoli měla pořád pocit, že je tam jako trn mezi růžemi, zkrátka tu teď neměla co dělat. Takové menší drama co tu bylo, to bylo něco, kam ona nepatřila a ani s tím neměla co dělat. Tedy víte co, vadilo jí, jak je z toho Seb rozrušený, to by byla každá matka... ehm, už se tak začínala sama brát, však teoreticky vzato byl někdo, koho z části opět stvořila, ne? Vyčkala na Sebovu odpověď, aby mohla vzít nádobu a vytratit se na moment pro rudou, teplou a sladkou tekutinu, železné chuti.

Park
Slyšel ženino povrchní odfrknutí, díky čemuž začal přemýšlet, co mu leze na nervy více. Jestli její pes nebo ona sama. Každopádně, když ucítil dotek na své ruce, opět obrátil pozornost k Nině. "Myslím, že tam mají několik doktorek, které by měli být o něco lepší, než tyhle... A vynasnažím se, abych zařídil, abys byla přidělená pod doktorku." Sám nedokáže zázraky a pokud jeho žádost bude odmítnuta, nic víc s tím nenadělá. "O délce čekací doby bohužel nevím, ale myslím, že by tě snad mohli vzít dřív." Dodal, když si rozvzpoměl na další věc. Takhle mohl jen doufat, že se do té doby nic nepřihodí. Avšak, i kdyby jemu do toho cokoli vlezlo, bude se snažit, aby tam s ní mohl být.

Park

Spoléhala, že ji on určitě pomůže a zařídí tuto jedinou věc. Více toho nechtěla. Krom Mitzyho mužům jednoduše nevěřila. Proti ženám nic nemá, jelikož ji nic neudělaly. Nadechla se a stále jemně držela jeho ručku. "Dobře.. já si počkám, kdy budou mít čas." Vydechla jen a jemně jeho ručku stiskla. "Věřím, že to zvládneš.. myslím, že oni by pochopili, kdybych chtěla být pod kontrolou doktorky.." Dodala hned a zvedla k němu hlavu, přičemž doufala, že se mu dívá do očí. Už by ho chtěla vidět.. jeho úsměv.. jeho oči.. Může jen doufat, že tentokrát bude všechno v pořádku..

Park
"Popravdě v jejich pochopení doufá. Přeci jen by... měli vyhovět požadavkům." Zamručel, avšak byla to poznámka spíše pro něj. A dalo by se říct, že těmto doktorům věřil o něco více. Však ani jeden jej neviděl rozkuchaného a nebudou mu to předhazovat tak, jako to občas dělá Mik, aby jej tím usadil. Nesnáší to, ale nic s tím dělat nemůže. Avšak co pro něj bylo důležitější, než Mikova slova, byla Nina. I když to mnohdy nebylo lehké, ovšem dokáže se podřídit, i když to trvá delší dobu. Díky tomuto se bude snažit vyhovět všem jejím požadavkům.

Park

Může teď jen doufat, že operace bude brzy, ale.. taky si může dlouhý čas na ni počkat, ale.. kvůli tomu uplácet doktory nechtěla, i když peníze na to měla. Nakonec se znovu k němu natiskla a zavřela své oči. Už byla klidnější. Nadechla se jeho vůně a malinko se pousmála. "Děkuji ti.. za vše.." Zamumlala tichounce a držela se u něj. Už od něj utíkat nebude. Miluje ho a tak tomu i bude. Chová se k ní opravdu hezky, ať je to s ní všemožně složité..

Park
Samozřejmě, že se bude snažit, sjednat jí onu operaci co nejdříve, avšak taky nemůže čekat bůh ví jaké zázraky. Vše však záleží na domluvě a přístupu. Zde to měl zprostředkované přes Mika, který by mu operaci dokázal zařídit klidně na další den, avšak takhle to bude trošku složitější. "To nestojí za řeč." Vydechl chvíli poté, co mu poděkovala. Však odměnou za vše, co dělal mu bylo to, že ji mohl mít u sebe. A to mu bohatě stačilo. Až teď si všiml toho, že rozsvítili světla, která park osvětlovala jen zpola. Přeci jen se teprve stmívalo, avšak stejně světlo lamp nikdy nedosáhne do nejzazších koutů parku.

Město

Nechápavě jsem zamrkal a sledoval jsem to bezbranné kotě v mém náručí. V tu chvíli co to řekla jsem naprosto nechápal, co to k sakru má být. Mlčel jsem a zaraženě ji sledoval, dokud jsem se konečně nedokopal k odpovědi. "Siriah...vzpamatuj se." Zavrčel jsem nepříjemně. Začínal jsem ztrácet nervy. Přišlo mi jako bych byl malé dítě bez možnosti se schovat, přičemž na mě z každé strany někdo křičí s jinými výčitkami. "Nikam ho posílat nebudeš." Dodal jsem lehce roztřeseně. Bylo toho už prostě moc. Vyhladovělý, vytočený, zmatený..moc věcí naráz. "Nikam ho posílat nebudeš..." Zopakoval jsem se silnějším důrazem na slovo "nikam". "Vypadá to snad, že jsem ti dal ultimátum? Je to tvoje rodina hergot! Víš co bych dal já za to, mít rodinu?" Třásl se mi hlas, bylo znát že ji vůbec nechápu a že doopravdy chci aby byla obklopena lidmi, které má ráda. Možná jsem si teď protiřečil oproti tomu, co jsem jí řekl předtím..ale já nechtěl dovolit aby přišla o někoho dalšího, zažila si toho už moc. "...být se svojí matkou, otcem a bratrem? Nebo alespoň vědět, že jsou naživu?" Muselo to znít vrčivě, nebyl účel vyděsit ji. Za vrčení mohlo to rozrušení a pak hlad. "Ten chlap tě chrání dokonce i přede mnou Siri..má tě rád, znamenáš pro něho hodně. Nehledě na to, že se mi nelíbí jak se k tobě má..nesmíš nikoho z nich poslat pryč." Dokončil jsem to, s pohledem upřeným na ni. Cítil jsem jak se mi zostřují špičáky, pohled mi více a více sjížděl na její hrdlo. Zavrtěl jsem hlavou, jako bych z ní něco chtěl shodit a zamrkal. Musel jsem jít co nejdál od ní. Nemohl jsem tu teď být, zabil bych ji..až se nakrmím, bude to mnohem lepší. Měl jsem pocit, že za chvíli skočím po krku snad každému kdo projde kolem.
Sarah to na mě musela dobře poznat..byl jsem si jistý. Chtěla abych jí řekl kde mám tu lahvičku. Místo odpovědi jsem jí vrazil Siriah do náručí. "Odveď ji domů. Dohlédni na to, že dojde v pořádku." Zasyčel jsem ještě, než jsem se svižnou chůzí rozešel směrem k lesu. Vůbec bych se nedivil, kdybych měl rozjeté zorničky nebo něco takového. Potřeboval jsem se nakrmit a měl jsem pocit, že je v naprostém pořádku když někomu rozervu hrdlo abych se napil. Přitom mi vnitřní hlas říkal, ať odtamtud okamžitě vypadnu.
Jakmile jsem došel do uličky, víceméně jsem se rozeběhl. Tohle se mi nelíbilo. Tohle se mi vůbec nelíbilo..

Park

Ona si počká.. Jde ji jen o to, aby hlavně byla s ním.. cítila jeho přítomnost.. jeho vůni.. jemně jeho ruku stiskla a malinko se usmála. Nepozná však, či je den nebo noc, ale.. ani ji o to nejde. Opatrně jej objala a natiskla se k němu. Nadechla se jeho vůně se zavřenýma očima. "Nechci.. abych někdy už byla bez tebe.. nechci o tebe přijít.." Vydechla tiše do jeho hrudi a nepustila se ho, i když se cítila celkem zesláblá..

Město
Seskočila oné dámě z náručí a zhluboka se nadechla. Byla proměnlivá někdy jako počasí, měla co dělat, aby nevybouchla vzteky a nerozkopala ho tu na chodníku, tedy kdyby tohle byl alternativní vesmír, tam to snad asi udělala. Poslouchala ho a nevyjadřovala se vlastně celou dobu, přeci jen nechtěla naštvat onoho Sebastiena ještě více. Mohla ho milovat, ale mohla na něj být nasraná jako on byl nasraný na ní. "Co bych dala za to, kdyby sem zemřela společně s rodiči." Však řekla to jiným jazykem. Irština jí pořád šla dokonale, výslovnost různých samohlásek nebo souhlásek a dokonce i onen přízvuk. Pak si jen něco zabrblala ještě Irsky pro sebe. Bylo vidět jak jí oči ztratily lesk, spíše jak byla naštvaná. Prokřupla si klouby a zhluboka se nadechla. "Dokážu jít sama, nemusíte se starat. Cestu domů snad najdu." Usmála se na ní a pak se vydala sama domů. Měl právo být naštvaný, neměla sem se chovat takhle. Moje záchvaty úzkosti my neměli dělat moje rozhodnutí pravými. Až přijde tak se mu omluvím, nemohla sem na něj být takhle hnusná. Jen... Začala zrychleně dýchat. Byl tu další záchvat úzkosti a teď před očima měla obraz toho jak byla zmáčklá na zadním sedadle a před ní mrtvá těla rodičů. Rozmazaný pohled na krev a jejich mrtvá těla, další oči dopadající do očí a ničící její zrak. Chytla se za hlavu, tedy spíše přesněji za oči a vzlykla. Proč se tohle vše děje?! Proč?! Vzlykla tiše.

Park
Tentokrát věděl, že tuhle chvíli žádná bláznivá ex nepřeruší. Proto se po chvíli uvolnil a spokojeně vydechl. Psi v takovýchto chvílích vrtí ocasy. On si jen povzdechl, což mu bohatě stačilo. Ještě lva v něm, aby srovnával se psem. To by nešlo. Byl však naprosto spokojený, takže mu ani nevadilo, kolik vlastně je. "To já o tebe taky ne." Zamručel a opět se nadechl její vůně. V tuto chvíli nemohl být šťastnější. Však kdyby se občas myslí nezatoulal k tomu, co provede s Lilien, ani by si na ní nevzpoměl. Věděl, že by Ninu za nic nevyměnil. Ani kdyby byla druhá věc sebevíc lákavá. Zapoměl ovšem poděkovat Mikovi. Vlastně jen díky tomu tady může sedět a mít u sebe to nejúžasnější stvoření, co se mu kdy připletlo do cesty.

Město -> Byt Siriah -> město
Nic neříkala, když se Seb rozhodl jít místo toho pro krev sám, již značně na krajích sil, převzala od něj dívku, která ihned na to seskočila na zem. Chvíli sledovala dění mezi těma dvěma, oba byli naštvaní na toho druhého. Jaká to zbytečná nepříjemnost. Ani na okamžik nepochybovala, že byla nejspíš naštvaná i na ni, nebo že se to tak přenese. Když Seb odešel, dívka jí řekla, že domů dojde sama. Nad tím jen tázavě povytáhla obočí. "Věř tomu, že bych tě nechala jít samotnou domů ráda, ale víš kdo by to pak odnesl, kdyby se ti někdo zakousl do krku cestou? Ráda bych tě ale poprosila, abychom šli rychle, nechci aby kvůli tomu někoho zabil." Šla za ní a dobře udělala, protože to netrvalo dlouho a dívku asi popadl nějaký záchvat.
Zastavila se hned za ní a chvíli jí sledovala, jak tam vzlyká. Nevěděla co se jí stalo, nechtěla na ní nějak spěchat, ale zároveň nechtěla, aby někdo zemřel. Došla tedy přímo za dívku a stejně jako předtím Sebastien, i ona jí teď vzala do náruče a rychlým krokem se s ní rozešla k jejímu bytu. I kdyby s sebou házela, byla schopna jí udržet. "Nezlob se, ale vážně tě musím dostat domů rychle." Omluvila se a netrvalo dlouho, než stála před domem, kde si otevřela hlavní dveře a s dívkou došla až před dveře bytu. Tam zabouchala na dveře a počkala jen vteřinu, dokud si dívku nevyzvedl její bratranec či kdo to byl. Pak už se beze slova rozběhla zpět do města. Vrátila se na náměstí a jakmile chytila chladnoucí pachovou stopu Sebastiena, rozeběhla se jeho směrem, tedy směrem k lesu.

Město


Během několika minut poté, co jsem odešel od těch dvou, jsem začínal mít všechno v mlze. Nebo spíš..viděl jsem všechno rudě. Snažil jsem se ovládat, ale cítil jsem jak to se mnou šlo rychle z kopce. Popoběhl jsem, hlavu sklopenou k zemi, nedíval jsem se kolem, jen jsem se snažil dostat pryč. 
Tímhle tempem jsem se dopracovával až ke kraji města, za kterým bych už měl být klidnější. 
Strašně mě to táhlo do města, strašně jsem chtěl zabít všechno co jsem viděl. Rozhodl jsem se zkrátit si cestu přes úzké uličky mezi domy. To byla ale chyba. 
Sice to bylo rychlejší, jen co je pravda. Ale byli tu lidi. A zrovinka parta capartů, co měli asi nějaké komplexy nebo tak něco. Jen jsem se pokoušel protáhnout kolem nich, když do mě jeden z nich vrazil ramenem. Mluvil na mě a všichni se smáli. Tři chlapci a dvě dívky. Vypadali asi na šestnáct let, všichni vypadali tak vesele a vysmátě, nedocházelo jim co právě způsobili. Nebyl jsem schopný vnímat nic z toho co se dělo. Všude byla potom jen krev a křik, krev a křik. 
Když jsem začal vnímat, sál jsem poslední kapky krve z jedné z těch dívek.

Park

Užívala si každičkou chvilku s ním ve své blízkosti. Bude se snažit být ta nejlepší pro něj, aby ji nevyměnil za hezčí. Potěšila ji jeho slova a vykouzlila ji úsměv na tváři, i když jej neviděl, když obličej měla natisknutý na jeho hrudi. Milovala ho a jeho dokonalou vůni, i jeho krásné oči. "Ani nevíš, jak moc bych tě ráda viděla.. Hlavně tvé oči.. chybí mi.." Zamumlala trochu tlumeně do jeho hrudi. Je pravda, že všechno zlé, je k něčemu dobré.. Myslela jen a jen na něj a jeho oči.. aby na ně nezapomněla..

Město
Zamotala se v jedné z uliček, zašla do slepé a musela se vrátit. O chvíli později zaslechla křik. Jak jinak než křik děsu a utrpení. Jako by snad už teď neběžela nejrychleji jak mohla, ještě přidala. Bylo to o několik ulic dál. Zrovna když obíhala poslední roh, křik utichl. To co uviděla byla katastrofa, jinak se to nazvat nedalo.
Prudce se zastavila a zadýchaně sledovala scénu jako z hororu. Alespoň se to stalo na kraji města, nikoho kolem neviděla, nemusel to nikdo slyšet. Ihned se jí v hlavě začala otáčet kolečka, kam ukrýt těla, nebo jak to naaranžovat, aby si nikdo nemyslel, že s tím mají něco společného nadpřirození.
Došla k Sebastienovi a počkala, až dopil z mrtvé dívky, tedy, jedné z mrtvol co tam ležely roztrhané a roztahané všude po ulici. Noha tady, ruka támhle a všude kolem roztahaná střeva, moc pěkné. Neskutečný bordel. Poté co dopil, a jakože to mu muselo stačit, jej chytla jednou rukou za rameno a druhou za paži. Tahem jej zvedla tak, aby stál, ale ani poté jej nepustila. Jen jej nechala, aby se podíval na tu nádheru a hned poté se i s ním otočila a vlekla jej na konec ulice, pryč od toho nepořádku. Měl víc síly než ona, ale ona teď byla pravděpodobně o něco naštvanější a taky by byla asi rychlejší, kdyby jí chtěl zdrhnout.
Když jej dotáhla asi o tři ulice dál, už slyšela sirény, někdo ten křik musel slyšet. "Doufám, že to alespoň stálo za to, jelikož teď se sem určitě přijdou podívat lovci. Nevypadalo to úplně jako loupežné přepadení." Už jej držela jen za paži a pozorovala jej tázavým pohledem. Čekala na jeho reakci, buď na ní bude dokonce naštvaný, že jej z tama odvedla, nebo bude smutný, nebo mu to bude jedno. To ale co nevidět zjistí.

Město


Jakmile jsem pod sebou uviděl mrtvou dívku. Trhnul jsem sebou. Svižně jsem si otřel krev z úst a otupěle na ni zíral. Bylo to jako po hodně velké opici. Prostě jsem si pamatoval jen příchod a pak bylo vše..tak rychlé, že jsem si to neuvědomoval. Pomalu jsem se rozhlédl kolem sebe. Odpornost. Sykavě jsem se nadechl. Vlastně jsem začal vyloženě vystresovaně dýchat, bylo mi jedno, že mě táhne Sarah pryč. Vyjeveně jsem se díval na tu spoušť co jsem udělal...udělal jsem to já? 
Nešlo mi to do hlavy. Bylo to jakobych se tam prostě jen tak zjevil. 
Bylo to všechno najednou jako zpomalené. Mluvila na mě Sarah, já ji nevnímal. Snažil jsem se dát si dohromady co se tam dělo. Jeden z těch kluků do mě vrazil a tím to haslo. Pamatoval jsem si ještě jak se smích začal měnit v zoufalý jekot. 
Byli jsme už daleko, za to jsem vděčil Sarah. Stál jsem strnule na místě. Připadal jsem si příšerně. Cítil jsem jak se ve mě všechno sevřelo. Netrvalo to ani minutu. Byli jsme moc blízko, museli jsme jít pryč, co nejdál odtamtud. Chtěl jsem od toho utéct..jak jsem něco takového mohl udělat? 
Několikrát jsem se nadechl a snažil jsem se uklidnit, ale dýchal jsem jako bych uběhl maraton. Sarah mě držela za ruku a stáli jsme na místě, nelíbilo se mi to. Nic jsem neváhal, rukou se čapl na oplátku a svižným tempem jsem se s ní rozeběhl pryč. 
Teprve když jsme byli o několik bloků dál, jsem konečně zastavil a nechal zoufalství aby mě úplně pohltilo. Pořád jsem si to tak docela neuvědomoval. Chodil jsem po malé uličce sem a tam, cukal sebou, očima bloudil tak nějak sem a tam. "Nic si nepamatuju.." Zasykal jsem nakonec, mezitím co jsem si chytal hlavu na místě kde jsou spánky a mezitím se snažil chodit sem a tam, abych se uklidnil. Krok mi pořád více a více tuhl, nešlo to, nešlo nic..

Město
Vypadal spíš frustrovaně. Nesnažil se jí setřást ani jí nezačal nadávat. Malinko jí však překvapilo, když se rozběhl pryč, naštěstí ji tam nechtěl nechat jak to tak vypadalo. Když doběhli dost daleko, pustila jej a on začal rázovat sem a tam po nějaké tmavé uličce. Vůbec se mu nedivila, nejspíš by se cítila naprosto stejně. Naneštěstí, ona byla člověk, co neuměl nikoho utěšovat, nevěděla co mu na to říct, nevěděla nic.
Řekl že si nic nepamatuje, což bylo dobře, protože by se nejspíš neměl moc rád kdyby věděl, jak je zabil. To se ale není čemu divit. Sledovala každý jeho krok. "Tomu se nedivím, alespoň to ale měli rychle za sebou." Což se dalo rozhodně odvodit z toho svinčíku co tam zbyl. "Neměj ale strach, tvá přítelkyně je doma v bezpečí a tihle frackové by pravděpodobně nevedli produktivní život, možná jsi i zachránil nějaké životy tím, že jsi ukončil tyhle." Tím že by mlčela by ničeho nedosáhla, jen by se dál užíral, takhle se mohl kupříkladu naštvat na ní, nebo tak něco. Na chvíli se odmlčela, než opět pokračovala. "Každopádně se omlouvám, je to moje chyba, neměla jsem tě nechat samotného. Kdybych na tebe dohlížela, nemuselo se to stát." Na moment se podívala na své dlaně, až poté zvedla hlavu k němu. Myslela to vážně, nechtěla, aby se něco takového stalo. Alespoň ne teď, když už má takhle v hlavě nejspíš zmatek kvůli jeho přítelkyni a jejím bratranci, ještě k tomu to s tím rituálem a navrácení zraku, či o čem to mluvil.

Město


Byla tiše. Jakoby mi nic nevyčítala. Bylo to zvláštní, že jsem jen tak pro nic za nic, kvůli vlastní hlouposti zabil pět dětí. Došel jsem ke stěně, opřel se o ní a pak se sedl na zem. Snažil jsem se uklidnit houpáním se sem a tam. Na tom co řekla bylo něco pravdy. Když si vezmu jak se chovali ke mě, když jsem se snažil jen bez problému projít..možná to byla sebranka která nejednomu člověku vrazila kudlu do zad. Každopádně s jejím předhazováním viny za ty děti sama sobě jsem nesouhlasil. "Je jenom moje vina, že se nejsem schopný normálně krmit." Odpověděl jsem jí monotónně. "Tenkrát jsi se rozhodla na té louce, že mě zachráníš..to ale nebylo braní mých přešlapů na sebe." Mluvil jsem dál. "Takže přestaň mlet o tom, že je to tvoje vina..nebýt tebe, tak bych tam zůstal, a asi bych zabíjel dál..nebo by mě chytili a já bych dal do ruky bič lovcům.." Viděl jsem vinu jen na sobě. Ne na Siriah, protože podnítila tu malou bouřku co se ve mě odehrávala, ne na Sarah, protože tu se mnou nebyla. Já jsem ten, co neumí zkrotit svojí sílu a ovládat se.
Nadechl jsem se a opřel se o zeď. Upřímně jsem doufal, že tahle partička měla blízké jen mezi sebou. Nemusel bych tak způsobit bolest  nikomu dalšímu. Bohužel to tak ale asi nebude. 
Promnul jsem si kořen nosu. Bylo mi to líto. Neskutečně líto. Před jiným bych si připadal trapně, ale před Sarah ne. Přeci jen byla něco jako matka. Věřil jsem jí, aniž bych ji znal, věděl jsem že mě nezradí a že když to půjde, bude na mojí straně. "Nechtěl jsem nikomu ublížit.." Zakňučel jsem zoufale a schoval tvář do dlaní. Cítil jsem jak mi vlhnou oči. Nechtěl jsem, nechtěl..nechtěl! Cítil jsem se teď stejně jako když jsem se při prvních přeměnách budil celý od zaschlé krve..nevěda čí je, doufaje že to bylo nějaké tupé zvíře. Byla to chvilka, než se mi začaly cukat ramena a já nechal slzy ať si čas od času nějaká steče ven. Bylo mi jedno, jestli tu půjde třebas někdo kolem, ať si myslí co chce. V tuhle chvíli jsem vnímal jen ten veliký pocit viny a to jak moc jsem si přál, aby to byl nějaký hloupý žert.

Město-byt Siriah
Povzdechla a stiskla ruku v pěst. Musela být silná, asi pro sebe? Netušila, ale Seb se asi rozhodl trávit čas s tou jeho stvořitelkou. Pomalu se došourala k sobě do bytu a ucítila jak jí chytil hned Lloyd za ruku. "Odcházím za Serenou, nebude ti vadit samota?" Bylo vidět, že se chystal odejít již dávno. Slyšela šustění jeho bundy a to, že jde pryč jí sice vadilo, ale ona mu to nemohla zakázat. Pouze zdrceně kývla a nechala jej jít. Vydala se pak do koupelny, kde si začala na pouštět vanu. Bylo jí špatně, jak psychicky tak i fyzicky. Zase sama...jako když sem se učila žít bez Kindreda. Opatrně si svlékla oblečení a vlezla do teplé vody. Musela uvažovat, nemohla tu jen tak zůstat navždy sama pokud by se Seb rozhodl odejít. Někdy si říkám, že samota v člověku dokáže vyvolat mnohem více než to, když u sebe někoho má. Najednou na něj dopadne ta tíha toho všeho a on cítí že se topí.
Není mi špatné tu jen tak ležet a nechat se obklopovat vodou. Cítím se jako její součástí, však ono to tak není. Jako ve společnosti, jsem vyvrhelem a vždy jím budu. Neuvědomuju si svá slova přes záchvaty depresí a všeho možného, možná... Cítila jak jí voda obklopuje. Jak se v ní může utopit, jen kdyby položila hlavu. Udělala to, položila hlavu a zadržela dech. Potřebovala myslet na něco jiného než na svoje vzpomínky.