Fantasy World

Fantasy tRPG


  • odeslat nové téma
  • Odpovědět na téma

Dasheen Noice a Varen Landarte

Share
avatar
Varen Landarte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 13. 06. 17

Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Varen Landarte za Wed Jun 14, 2017 10:56 am

---> Kdesi v lese, směr San Hillesh

Soumrak padl na krajinu jako křídla ohromného dravce. Žlutavé odlesky té zvláštní barvy nacházející se od první proměny v mém jinak černobílém zorném poli pouze za dne získávaly postupně čím dál více rudé až do chvíle, kdy slunce visící nad obzorem jako by se koupalo v čerstvě prolité krvi. Nezůstalo tak ovšem dlouho... Brzy zmizelo z dohledu a svět se ponořil docela do stínu. Měsíc dnes nezářil. Jediné poblikávající střepy hvězd měly možnost dát mi alespoň malé množství světla, které ovšem i tak jako jindy bylo dostačující. Nov – polovina měsíce, polovina cesty k další vlně bolesti a pak svobody, hladu a nasycení. Nyní jsem tomu však byl vlastně nejdále – jako tak blízko, že své vlastní vnitřní bestii nedokáži i tak nikdy uniknout. Brzy pachy převážily v důležitosti vizuální vjemy, které i navzdory pro člověka hluboké tmě pro mne byly jenom mírným šerem. Vnímal jsem každý šelest v lesním porostu, známku pohybu i vše, co mi mohl donést sebemenší poryv větru. To něco ve mně zůstávalo však klidné. Nic zvláštního mne prozatím neohrožovalo a les se zdál klidný, tudíž jsem takový byl prozatím já i to uvnitř.

Ačkoliv jsem za posledních několik let zvykl na život tuláka, po celodenním pochodu od silnice, kde mě vyhodil řidič náklaďáku, co mi alespoň z části zkrátil trasu, jíž si má sestra pro tentokrát vybrala, jsem cítil již každý sval unaveného těla. Navíc se mi žaludek až bolestivě svíral. A ani vědomí toho, že mi již nic k snědku nezbylo krom trochy toho mizerného alkoholu, co mi zůstal v batohu na zádech po mém posledním pobytu v jednom squotu místa původního krátkého pobytu Varny, tomu zrovna nepomáhalo. Navíc bylo ve vzduchu cítit až moc vlhkosti a čehosi, co prostě předpovídalo, že v noci nejspíš sprchne. Tudíž spát pod širákem byť ve spacáku, který jsem si zatím nesl sbalený ve vaku a stažený dlouhou tkanicí na zádech, nebylo zrovna něco, nač bych se nějak těšil. Jaká radost radost se mi hnula v mysli, když jsem mezi stromy zahlédl střechu jakési chajdy či polorozpadlého srubu. Bylo již pozdě, já byl unavený a uvnitř se nesvítilo. Na zaklepání na dveře také nikdo neotevřel a jakmile jsem tak učinil já, seznal jsem, že tu opravdu dlouho nikdo nebyl.

***

Čirý obsah neoznačené a poněkud omšelé skleněné lahve zašplouchal, když jsem se z ní jako již několikrát zhluboka napil a nechal pálivou tekutinu zamřít vstříc nenasycenému žaludku. Vždy má všechno svoje výhody a nevýhody. A byť jako by bylo pravidlem, že nevýhod je mnohem více než výhod, prázdný žaludek znamená snazší a rychlejší opilost. Již jsem cítil, jak mi to stoupá do hlavy. Mnoho myšlenek tím bylo umlčeno a zbytek čeká jistě totéž, když upadnu do sladkého nevědomí skývající se kdesi na dně lahve, jíž už svému dřívějšímu „spolubydlícímu“ ze squotu podle slibu asi nevrátím. Náhlý úprk sestry byl až příliš rychlý na to, abych měl čas se s kýmkoliv jakkoliv rozloučit.

Sice jsem už spal na horších místech, než je tohle, ale i tak se vskutku o grand hotel nejednalo. Vymlácená okna, díra po stromě ve stropě, všude mokro, že byl i problém najít místo pro roztažení spacáku. I tak se nakonec v jednom z rohů místnosti podařilo. A brzy mi to začalo být i docela jedno. Však alkohol, který mi po pár doušcích začal kolovat v krvi v kombinaci s hřejícím spacákem, do kterého jsem se zamotal, začaly mé vědomí zrovna směrovat vstříc spánku či přesněji bezvědomí, které jsem doufal, že pro tentokrát snad bude prostý jakýchkoliv snů. A zrovna alkohol v tom byl pro mne docela osvědčený prostředek. Netrvalo tudíž dlouho (dokonce jsem ani nestačil tu lahev až do dna dopít) a víčka mi ztěžkla natolik, že klesla a má mysl se ponořila do temnoty. Jen dech se mi zpomalil do hypnotické pozvolné melodie spánku.
avatar
Dasheen

Poèet pøíspìvkù : 86
Join date : 18. 05. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Dasheen za Wed Jun 14, 2017 5:20 pm

Les - Rozpadlá chajda


Bylo to už pár dní, co najednou Nitrinův karavan zmizel, když jsem z něho na chvíli odešla. Prostě zmizel Nitrin a zmizel i karavan. Ničilo mě to. V karavanu byli všechny ty zápisníky. Měla jsem ty čtyři, ve kterých se psalo o mé rodině. Zbylé ne. A hlavně spolu s tím vším odešel i Nitrin, ke kterému jsem během těch pár dní začala mít více než blízko. Nevěděla jsem kam a nevěděla jsem proč odešel. Bála jsem se. Co jsem udělala špatně? Proč mi to provedl? Proč mě tu nechal samotnou? 
Vzlykla jsem. Kolem byla tma a ticho, tudíž musel být vzlyk slyšet a pokud tu někdo byl, určitě jej slyšel. Vzlyk následovalo několik dalších, musela jsem si překrýt ústa abych sama sebe umlčela a mohla jít dál. 
Moc jsem toho neviděla, ale stačilo mi i to málo, abych se dostala alespoň poblíže svojí chatrči, jakmile jsem uviděla tu nádheru, kterou ve středu dělil strom, šla jsem dovnitř. Popotáhla jsem a přidala do kroku. 
Mělo se svítat, nejspíše zase budu spát přes den a v noci budu venku. Proč? Ve dne mě mohlo najít více nadpřirozených, a já se doopravdy bála, co by mi udělali. Být schovaná přes den mělo své výhody, ačkoli v noci jsem nebyla schopná najít žádné jídlo ani nic jiného. Ale strach mi jednoduše skoro nedovolil vycházet ven.
Už jsem byla prokřahlá v noci byla venku zima, a to, že v trávě byla rosa a já byla bosky tomu nijak nepřidávalo. Přidala jsem popoběhla, abych byla co nejdříve v srubu. Čapla jsem kliku, dveře vydaly zvuk, za který by se nemuseli stydět v kdejakém hororu a já se mohla protáhnout dovnitř. Trochu jsem protřepla křídla. To původně zlomené, o které se Nitrin staral bylo už srostlé, jen z dlouhého nepoužívání ochablé a nemohla jsem jej normálně používat. Svěsila jsem je a s tvářemi červenými od pláče vešla z předsíně do ložničky, kde jsem se protáhla další škvírou ve dveřích. Nejspíše bych klidně ulehla do vlhké, rozvrzalé postele. To bych ale nesměla slyšet někoho tady dýchat a vidět černý flek pod oknem. Okamžik jsem to přikládala únavě, když to neustávalo, udělala jsem krok více do místnosti - k fleku. Měsíc byl za mraky, nic jsem neviděla. Polkla jsem a natáhla před sebe ruku. Cítila jsem jak se mi srdce rozbíhá čím dál rychleji. Tep jsem cítila snad všude kde to šlo, v krku, na temeni, na ramenou, na hrudi i na křídle. Dalo mi to zabrat, než jsem se k tomu odvážila, ale nakonec v dlani začala svítit koule matného bílého světla, které mi pomohlo ve tmě najít vetřelce, který se mi schovával za onu černu skvrnu pod okny. Polkla jsem. 
Nějaký muž tu ležel ve spacáku na podlaze pod oknem. Leknutím jsem tlumeně vyjekla a udělala několik svižných kroků vzad. Světlo zhasnulo. Přitom pode mnou křuplo prkno a udělalo slušný hluk, nepropadla jsem se ale, jen jsem uskočila a pomalu couvala ke dveřím. Určitě jsem jej probudila. Teď jsem nevěděla tuplem co dělat. Mám utíkat? Co když je to lovec? Co když mě zabije? Co když mě chytí a ublíží mi? Co tu chce? Do očí se mi opět nahrnuly slzy, teď ne tak úplně smutku, jakožto strachu. Pevně jsem si objala paže a vyděšeně vetřelce pozorovala. Neměla jsem kam jít a jediné "útočiště" mi okupoval cizí muž. Nemohlo to být lepší. Při svém zoufalství jsem odlezla až do kouta místnosti a vyplašeně muže pozorovala, čekajíc, kdy jej moje vzlyky proberou.
avatar
Varen Landarte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 13. 06. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Varen Landarte za Wed Jun 14, 2017 5:57 pm

Les - rozpadlá chajda

Mé vědomí se propadlo do temnoty a to tak hluboko, jak hluboká byla má únava po téměř celodenním pochodu za mou neustále zdrhající a skrývající se sestrou. Navíc alkohol to všechno jenom podnítil. Ale co jiného dělat, když nic k jídlu není a zbyl jenom ten zatracený chlast? Kdybych byl nyní schopen nějakého uvažování, jako že mé já dlelo v hluboké temnotě spánku prostého snů, asi bych se sám sobě dokázal zasmát za takovou prasprostou výmluvu. Nyní mne však obestírala sladká nevědomost pozvolného dechu v melodii hlubokého spánku, který jen tak něco přerušit nedokázalo. Je tudíž divu, že jsem neměl šanci zaznamenat ani to, že někdo vstoupil? Ne. Vlastně bych ani nikoho nečekal. Navzdory všem svým smyslům jsem tudíž přeslechl jak zavrzání vstupních dveří, tak i tichý vstup kohosi i do místnosti, kde jsem se nacházel, ani přítomnost světla, co mne na moment ozářilo, nenarušila potřebu odpočinku mého zmoženého těla. Teprve jasné a ostré vrznutí prkna zalarmovalo mé smysly, takže se vědomí začalo znovu vynořovat poněkud neochotně vstříc realitě a bolehlavu, kterému se po svém zpití se vskutku vyhnout asi nedalo.

Víčka se mi zachvěla a já tiše zavrčel – neochotně, podrážděně, v důsledku říznutí migrény, která se okamžitě po počátcích návratu do reality samozejmě ozvala. Hned po ní nastoupila závrať, stažení hladového žaludku a přetlak v hlavně ještě před prvním pohybem. Dlouze jsem nosem vydechl. Někdo vzlykl? Prořízla mi mozkovou kůru myšlenka a já toho okamžitě zalitoval. Cosi mi vyklouzlo z prstů a zadunělo při dopadu na podlaze. Do nosu mne udeřil pach po domácku páleného chlastu. Posléze jsem si uvědomil, že někdo nedaleko mne snad konečně pláče a dokonce i je tu přítomen jeho pach. Proč já? Co jsem komu udělal? Zase další squot. Zasténal jsem v duchu uprávě tak, jak bych si to nedovolil nahlas a konečně se rozhlédl kolem sebe. Můj pohled se na moment zastavil kousek ode mne na postavě kohosi. Krčila se tam asi ženská postava s čímsi bílým. Zatím mi bylo až moc zle, aby mi došlo, co a nebo kdo to vůbec může být.

“Hele, sorry. Asi jsem ti vlezl do bejváku. Já nevěděl, že tuhle ruinu někdo obývá.“
Hlas jsem měl stále ještě alkoholem změněný a při prvním pohybu provázeném dalším říznutím bolesti hluboko v mozku, až jsem zasyšel, si i uvědomil, že střízlivý asi dalších pár hodin naprosto určitě ještě nebudu.
“Ach, sakra. Jsem to vylil. Hele, sorry, já to uklidím. Teda až budu trochu víc fuknční.“
V průběhu nádechu k další větě jsem ovšem strnul. Cosi se ve mně napnulo. Bylo to tady přítomné – ve vzduchu...jako nástin pachu, který pachem ani nebyl. Cítil jsem to. A každý další možný vzlyk té neznámé to všechno podněcoval. Byl to strach. A ten cítilo velmi jasně cosi ve mně – to co to samozřejmě začalo okamžitě popuzovat. Skousnul jsem zuby a pevně je zatnul, abych zastavil tiché zavrčené, které se mi díky tomu začalo drát z hrdla.
“Nebreč. A neboj se.“ Sakra, přestaň se bát.
Dodal jsem v duchu, ale raději tu větu spolknul a nechal ve formě myšlenky. Cosi prudce narazilo do pomyslné bariéry dělící jej zatím snad bezpečně od reality.
“Já ti nic neudělám. Jenom jsem se chtěl schovat před deštěm, co přijde.“
Sebezapření a sebenucení do snad vlídného a trochu vemlouvavého tónu hlasu mělo svůj výsledek, za kterých bych se i snad sám pochválil. Nezbývalo než doufat, že to od toho jejího strach nám oběma pomůže. Sám bych však zanaříkal při pohledu na docela vylitou lahev z tím zbytkem, co jsem tu ke trávení ještě měl. S povzdechem jsem prázdnou nádobu zdvihl. Znamenalo to tudíž, že vzhledem k mé současné probuzenosti, už se asi bez této pomoci dnes v noci pořádně nevyspím.
avatar
Dasheen

Poèet pøíspìvkù : 86
Join date : 18. 05. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Dasheen za Wed Jun 14, 2017 10:18 pm

Rozpadlá chata

Vystresovaně jsem jej sledovala, naprosto neschopná pohybu. Nebyla jsem schopná se ani pořádně uklidnit, jen jsem zírala na oproti mě mohutnou postavu, která se po probuzení převalila jinak, aby se mohla začít zvedat. Něco cinklo o podlahu a mě to donutilo cuknout sebou ještě o kousek dál. 
Prsty jsem se opírala o stěnu a hledala spáru mezi prkny, ve které jsem jezdila nehtem. Snažila jsem se odpoutat od myšlenek na to, že je tu možná někdo, kdo mi ublíží. Nebyla jsem ale schopná vylézt ven a utíkat, nohy byly už tak slabé, třásly se a podlamovaly. Byla ve mě malá dušička a já jako človíček samotný dost možná ani utíkat před nebezpečím nechtěla, když jsem si vzpomněla na veškeré to trápení, které mě tu ještě čeká a které mě trýznilo od Nitrinova odchodu. 
Osoba promluvila a já se zajíkla. Pomalu jsem se svezla na zem do kouta a schoulila se ke stěně. Pokrčila jsem nohy pod sebe, hlavu si opřela o stěnu. Jednou rukou jsem si nervózně pohrávala s lemem šatů, druhou jsem svírala medailon na krku. Jedno křídlo bylo složené za mnou a druhé jsem opírala o stěnu a částečně jej měla pod sebou. 
Neviděla jsem na něho, jen jsem jej slyšela. Nechápala jsem o čem mluví, mohla jsem jen mlčky sedět v koutku. 
Snažila jsem se uklidnit, ale z nějakého důvodu mě jeho hlas jenom více zneklidňoval, nejspíše za to mohlo především to, že jsem jej neviděla a jelikož z něj táhl alkohol. Nevěřila jsem mu, že mi neublíží. Moji nedůvěru ještě podtrhlo a zesílilo jeho zavrčení. Bylo to tiché, ale i tak slyšitelné. Polkla jsem. Začala jsem se zhluboka nadechovat a vydechovat. I tak jsem byla stále vystrašená a třásla jsem se jako osika. 
Nebyla jsem schopná ani promluvit, jak šíleně jsem byla roztřesená, i tak jsem se pokusila otevřít ústa, abych něco řekla. "V..vpopo-pořádku.." Kníkla jsem k neznámemu zajíkavě a pak se ihned zase ztišila a pokoušela se o zklidnění se.
avatar
Varen Landarte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 13. 06. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Varen Landarte za Thu Jun 15, 2017 3:20 pm

Les - rozpadlá chajda

V koutku duše jsem vskutku doufal, že ji má slova alespoň trochu uklidní a přestane se bát – tudíž se budu moci přestat obávat i sám. Ale fakticky mne to ani nepřekvapilo, když se má mylná naděje ukázala docela planou. Naopak – vjem strachu a také reakce toho uvnitř mne její zesílení obav, které přímo jako by visely ve vzduchu, jenom podnítilo. Dech se mi zrychlil a mé oči se na ní bez mrknutí upřely. Teď jsem se nedíval sám a cítil jsem to velmi jasně. Sice nebyl úplněk blízko, ale i tak vědomí toho, že se cosi zkouší protáhnout mými údy a vyjít na povrch, co vnímá mými smysly, sleduje ji spolu se mnou a začíná pociťovat... Hlad. Uvědomil jsem si náhle a div nezaklel. Jsem já to idiot. Co teď?

Sevřel jsem v dlani hrdlo lahve, div její skleněná stěna nepovolila a posunul se kupředu ve snaze rozepnout boční zip spacáku. A pokud jsem byl v tu chvíli kýmsi sledován, možná mohl zahlédnout, jak se mi mírně zaleskly roztažené zřítelnice, které v tuto chvíli díky zachycováním krůpějí světla umožňovaly, abych viděl krom barev téměř jako za dne. To v pořádku tedy rozhodně nebude holka. Mohl jsem si pouze pomyslet, protože zuby jsem měl pevně stisknuté ve snaze zadržet další zavrčení, když se mi to u toho prvního nepodařilo.

Konečně jsem se vymotal ze spacáku a vyhrabal se na nohy. Zůstal jsem však stát nucen k tomu čímsi daleko silnějším, co ovšem jak jsem doufal i tak nepřebere vládu. Však se to zatím ještě jindy než za úplňku nestalo – ale to jsem nebyl takto hladový a v přítomnosti takto silného strachu přímo rezonujícího ve vzduchu.
“Radím ti, přestaň se bát.“
Nyní už ta slova vskutku zněla jako hrozba s vrčivým zvukem přítomným kdesi na pozadí měnících mou intonaci do docela jiné tóniny než byla běžná a před chvílí ještě o vemlouvavost se pokoušející. Přerývavý výdech, ale i tak sledování každého jejího pohybu.
“Sakra.“
Náhle jsem vykřikl při tom jejím choulení se v rohu a mrštil lahví přes celou místnost, kde se roztříštila o zeď.
“Přestaň se bát nebo ti ublížím.“
avatar
Dasheen

Poèet pøíspìvkù : 86
Join date : 18. 05. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Dasheen za Sun Jun 18, 2017 6:57 pm

Rozpadlá chatrč - Les


Konečně jsem začínala být vyrovnanější a svým způsobem i schopná vyhovět tomu co po mě chtěl - neprojevovat strach který jsem cítila. Oči jsem měla stále vlhké, ale vzlyky se mi podařilo ztlumit na naprosté minimum. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pak pomalu vydechla. Tep se zpomaloval, tělo se přestávalo třást. 
Přivřela jsem oči a zvedla k němu hlavu, seděl zabalený ve spacáku na podlaze. Už jsem na něho chtěla promluvit. Možná by jej potěšilo, že už mluvím ne tak roztřeseným hlasem. Tuhle celou moji snahu, ale zničil jediným zvukem. Vyloženě vlčí zavrčení. Hluboké a mohutné. Připadala jsem si v tu chvíli jako kdybych byla srnka a on zvíře, co chce mít z lovu i jiný požitek než jen potravu samotnou. Ale chtěl lov a vítězný pocit, až by mě mohl dohonit a srazit na zem. Jako kdyby mi říkal "máš náskok, tak jdi". Polkla jsem a zakňučela. Přikrčila jsem se ještě blíže k podlaze, až mě zabolelo v již téměř zhojeném křídle. 
"Radím ti, přestaň se bát.." Nevěděl jak směšně to znělo? Když můj strach pocházel z jeho přítomnosti a on mi vrčivým tónem řekne tohle? Srdce se znovu rozbušilo a bylo snad ještě divočejší než prve.
Zaklel a znovu vrčel. Věděla jsem, že když poběžím tak to nebude dost dlouho abych ho při případném pronásledování setřásla. A věděla jsem, že se mi dost možná podlomí nohy jakmile se zvednu a to jej bude ještě více poňoukat k tomu, aby mi ublížil. Zatnula jsem zuby. Proč jsem sem chodila? Proč jsem to udělala? Měla jsem zůstat někde v lese schovaná pod stromem, vyšlo by to na stejno. Chudáčkovala jsem se v duchu, než jsem se konečně odhodlala a začala se škrábat na nohy. Nic jsem už ztratit nemohla, proč to nic, co jsem měla neriskovat? 
Mimické svalstvo se mi díky hrůze která prostupovala celým tělem a naprosto každým svalem, zformovalo do poměrně vyděšené, všeříkající grimasy. 
Převalila jsem se, chytila se jednoho ruplého prkna, díky kterému byla v podlaze spára a vytáhla se za něj. Pomalu jsem se začala připravovat na běh. Ztuhlé nohy mi zprvu nedovolily ani vstát. Prvně se mi podlomila jedna noha a druhá mi pak podjížděla po podlaze. Takže sem okamžik byla víceméně na čtyřech končetinách. I tak jsem se dost rychle dostala ke dveřím. Chytila se za rozpadlá futra a protáhla se škvírou ven. Vyloženě jsem z domu vyletěla. Teď jsem musela běžet a nenechat se chytit, což bude díky již tolikrát zmiňovaným, podlamujícím se kolenům doopravdy oříšek. Další věc která mi lehce ztěžovala běh byl fakt, že jsem byla bosá a každý došlap na jakýkoliv ostřejší předmět mě bolel jako čert. Slabá, drobná, bosá, vyděšená a ztuhlá dívka, za kterou pravděpodobně běží vcelku statný vlkodlak, co má přinejmenším boty. Nemusí se moc počítat, aby bylo předem jasné jak tenhle případný "hon" skončí.
avatar
Varen Landarte

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 13. 06. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Varen Landarte za Wed Jun 21, 2017 9:01 am

Jako by se celý svět naplnil zvukem tříštícího se skla. Sakra, utíkej. Stačil jsem si pomyslet ještě já sám, když to cosi jiného, cosi cizího a přeci vlastního, cosi hladového a vyprovokovaného jejím strachem tak silným, až rozvibroval vzduch v místnosti, se dralo ven z hranice podvědomí s takovou silou, že tomu nebylo možné jakkoliv vzdorovat a nebo dokonce zabránit – jako ostatně nikdy, když k něčemu podobnému došlo. Brzy bylo lidské vědomí do znační míry potlačeno a byť tělo zůstalo stejné, i tak se vnímání a myšlení začalo velmi rychle mísit s čímsi dalším, co za úplňku dokázalo plně přebírat vládu. Nyní jsem byl současně přítomný i já – což bylo o to děsivější, že pak konám, či konají mé ruce, sleduji vše svýma očima a i tak to nemám šanci sebeméně ovlivnit a nebo dokonce zastavit.

Bolestivě se mi zaryly špičky prstů obou rukou do vlasů, které zatáhly tak silně, div jsem je nevytrhal. Sám jsem zaslechl spíš z dálky svůj vlastní výkřik s víčky pevně dovřenými v marné snaze se jakkoliv ovládnout, protože teď jsem si byl naprosto jistý, že jí ubližít skutečně mohu. Chvíle mé konsternace a až zbytečného boje sám se sebou jí dalo dostatek času, aby se mohla byť ve svém zesláblém stavu dostat ven z domu. Z hrdla mi uniklo další zavrčení a prudce jsem rukama trhnu, čím jsem si jisté množství vlasů skutečně již vytrhal. Ta bolest ovšem byla právě teď ničím. Cítil jsem už jenom jediné – hlad a touhu hnát kořist před sebou v marné snaze uniknout do chvíle, kdy jej to přestane bavit.

Náhle mne zaplavila vlna euforie a to do té míry, že se mi hlava zvrátila vzad a z hrdla vydralo táhlé a hluboké zavytí. Vzápětí po něm se mé stále lidské tělo byť hnané čímsi daleko odlišnější pohnulo kupředu. Dveře se rozrazily, až praštily do zdi za nimi. Několikrát jsem hluboce vdechl vzduch v naději, že zachtím příslušný pach a... Prudce jsem vyrazil za nástinem pohybu dívky, který mi přinesl poryv vzduchu. Moje boty spolu s ostatními věcmi zůstaly v chatrči kousek od místa, kde jsem původně měl v úmyslu přečkat noc ve spacáku. Ale co by mne to nyní zajímalo? Teď bylo jediné – já a kořist.
avatar
Dasheen

Poèet pøíspìvkù : 86
Join date : 18. 05. 17

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Dasheen za Sun Jun 25, 2017 8:41 pm

Les

Nezbývalo než utíkat. Pod nohama mi podkluzovalo mokré křoví a já často zakopla. Nohy, které ještě nebyli úplně zvyklé na běh bez bot byly na holé půdě více než nepoužitelné. 
Často jsem se za běhu opírala o strom nebo se od nich odrážela abych alespoň na okamžik nabrala nějakou rychlost, protože stehna byla strachem pořád více a více ztuhlá. Po tom co jsem uslyšela vytí jsem se snažila běžet ještě rychleji, ale jednoduše to nešlo. Měla jsem až moc nevýhod a strach mi navíc kalil všechno co jsem viděla. Bylo to jako kdyby se mi pomalu zúžil obzor. Viděla jsem toho najednou neskutečně málo. Na okamžik jsem se zastavila abych popadla dech, pak jsem znovu běžela. Chvilinku po zavytí se ozvala hlasitá rána a já vyděšeně vypískla. Přitom jsem se snažila být co nejtišeji. 
Raněným křídlem, tedy už uzdraveným, ale stále ochablým jsem zametala cestičku za sebou a nejspíše mu dávala jasně najevo kudy má jít, nic mi ale nezbývalo. 
Doběhla jsem až k řece, odkud jsem se nemohla dostat dál, takže jsem se stočila proti jejímu proudu a podél koryta běžela rychle dál. Přitom jsem se za sebe pořád ohlížela. Věděla jsem, že teď jsem mu asi usnadnila můj odchyt. Ale já nic jiného dělat nemohla, nešlo to.

Sponsored content

Re: Dasheen Noice a Varen Landarte

Příspěvek pro Sponsored content

  • odeslat nové téma
  • Odpovědět na téma

Právě je Tue Sep 26, 2017 11:42 pm